Katka Hill - Jak si sbalit na túru

Víte, jaké to je se rozeběhnout po týdnech neběhání? Jaké to je, vzít si do batůžku jen to nejnutnější a vyběhnout na Velký Rozsutec? Naše ambasadorka Katka Hill to moc dobře ví. A moc hezky o tom píše…

Náročný pracovní víkend ukončen, pondělní dopolední povinnosti zmáknuty. Do běžeckýho batohu házím pro případ potřeby gel a suk od Penca, Vysočinu, soft flasky plním čistou vodou, tenkou větrovku pro případ nouze a celá natěšená odjíždím na odpolední Malou Fatru, kde jsem si chtěla testnout svý kolínko necelé 2 měsíce po artroskopii v rychlejším tempu. Vybírám trasu, kterou jsem si v poslední době oblíbila a vyrážím přes Jánošíkovy Diery směr Velký Rozsutec. 

Počáteční 3 km se dají krásně běžet a poté přicházejí překážkové pastičky v podobě lávek, mostíků a žebříků, které umí dokonale zpomalit tempo. Ovšem v tomhle prostředí je to naprosto boží a naopak si tenhle těžší terén dost užívám. Stíhám v pohybu pár fotek, neběžím přece závod, ale snažím se nezastavovat. Přece jen jsem si v hlavě nastavila nějaký limit a valím dál. Dostat se k rozcestníku Mezirozsutce a překonat Jánošíkovy Diery trvalo 1:02 hod. Odsud stoupám na Velký Rozsutec s jazykem na tričku. 

Pod vrcholem dostávám slušnej hlad. V hlavě se mi převalují myšlenky na Vysočinu, kterou do sebe nahoře nasoukám a přichází energy krize. Já se snad nikdy nenaučím svý tělo dostatečně před výkonem nakrmit. Chvílemi je mi teda dost blbě, ale samotnej vrchol už mám téměř na dosah. Užívám si vší tu parádu kolem, nekonečné výhledy, přehopsám pár řetězů a olaláááá vidím ´´cíl´´. Peláším k němu, koukám na hodinky 1:42 hod. Říkam si dobře ty a toužím po luxusní vrcholový fotce u kříže s dokonale modrým pozadím. Místo toho mám na fotce partičku krmících se Poláků :-D . Otráveně se tedy otáčím, nahážu do sebe v rychlosti pár koleček salámu, zařazuji dvojku :-) a utíkám o kousek dál, kde se teda zdržím o něco dýl. 

Hodím do sebe gel a ačkoliv mě jakože tlačí čas , nemohu si odepřít chvíli v klidu a bomba výhledy kolem sebe. I přesto, že jsem tady tohle všechno viděla x krát, musím zastavit a nasát energii. Po krátký pauze si užívám naprosto parádní dobrodružný seběh a mířím na Malý Rozsutec, který jsem trefila po dlouhý době úplně bez lidí, což pro mě byla ta nejvíc nejlepší odměna. Vidina naprosto dokonalý fotky bez osob v zimních bundách s řízky a termoskami s horkým čajem :-). 

Před západem slunce mě přímo NUTÍ  zastavit, rozbalit nádobíčko, zabít z danýho limitu dalších pár minut a čas obětovat fotografii. Koukám na hodinky - konec romantiky, sakra Arabelo!!! Máš sotva hodinku na seběh. V tu chvíli neznám bratra :-D. První a zároveň poslední řetězový úsek doslova proletím a v lese nastává ta pravá zkouška pro mý kolena. Uháním co se dá, kontroluji čas, v hlavě se mi honí stovky myšlenek a podzimní terén plný listí vytváří fakt bezva atmosféru, i když teda poněkud nebezpečnější, ale jakmile citím v kolenech téměř 100% spoleh a necítím bolest, utíkám, co se dá a tenhle seběh, který jsem asi fakt už téměř přes dva roky nezažila si neskutečně užívám. 

Poslední běžecký kiláky v povzdálí se zapadajícím sluncem a úsměvem od ucha k uchu byly už jen dokonalou těčkou. Nééé, dokonalou tečkou za touto 15,3 km dlouhou trasou s převýšením 1173 m byl splněný čas 3:18. Chtěla jsem to zvládnout pod 3,5 hodiny, což se podařilo. A hlavně teda zjistit, jak jsou na tom má kolena po všem tom obětavém každodenním cvičení a po tak dlouhým období bez pravidelného běhu.  

Za pár dní budu ´´slavit´´ rok od první artroskopie kolene, která mi teda víc než pomohla, mnohem víc ublížila. Jenže i tyhle věci se na světě stávaj a tohle si vybralo zrovna mě. Pevně věřím, že se na start trailových závodů zase postavím. A i když vím, že mám před sebou ještě dlouhatánskou cestu, tuhle vidinu nikdy nevzdám. Po tu dobu se budu nadále bavit a užívat si každičký okamžik na horách a kopcích, i když teda bez startovního čísla a čipu. FOREVER 

Na závěr tip na to, co si s sebou vzít do batůžku

Obsah a objem mého bežeckého batohu závisí vždy na délce trasy a počasí.

Nejčastěji využívám batohy o objemu 10 l, do kterého se vejde opravdu vše, co potřebuji.

Základem je dostatečné množství čisté vody ( to dostatečné množství je většinou problém :-)). Ačkoliv jsem zkoušela iontové nápoje, cukry a všemožná vylepšovadla, dnes už dávám po všech zkušenostech přednost čisté vodě ( PS: Doma se ji nenapiju :-)  ). Pokud mě čeká náročnější trasa nad 10 km balím gel a suk. Také jsem si letos zvykla na balení plátkové Vysočiny, což je pro mnohé na vrcholu překvapení, když mě vidí vytáhnout a pojídat vuřt :-D. V batohu u mě také najdete sáček magnesia, izotermickou fólii pro všechny případy. Šílenou nálož cukrů v podobě Jesenky, Pikniku, nebo Pikaa a podle počasí tenkou, či silnější větrovku. Nepromok jsem s sebou netáhla už ani nepamatuji. Snažím se již tomuto počasí vyhýbat a letos se to dařilo víc než kdy jindy. 

S klesající teplotou a brzkou tmou přichází na řadu čelovka, rukavice a čelenka, bez které prakticky opravdu od října nevyběhnu. 

Trasa - Malá Fatra - Jánošikové Diery, Velký Rozsutec, Malý Rozsutec

Start - parkoviště Biely potok 10€

Směr Jánošikovy Diery po modré, u rozcestníku Mezirozsutce nástup na červenou na Velký Rozsutec 1610 m.n.m. Z vrcholu zpět na Mezirozsutce a po zelené směr Malý Rozsutec 1344 m.n.m. Dále se pokračuje seběhem po zelené zpět na parkoviště. Rychlejším tempem 3:18, délka trasy 15,3 km, nastoupáno 1173 m.